www.hurghada24.pl Dovolená v Hurghadě

Otcové pouště. Klášter svatého Antonína a svatého Pavla

Květná neděle, těsně před Velikonocemi, byla ideálním dnem k návštěvě klášterů – sv. Antonína a sv. Paweł Přestože to byla moje další cesta do těchto míst, návštěva mnichů a krásných chrámů mi vždy udělá velkou radost. Tentokrát to bylo podobné.

Neohrožení ranními hodinami jsme z Hurghady odjeli v 7 hodin ráno. 250 kilometrů na sever směrem na Káhiru jsou jen 3 hodiny jízdy se zastávkou, abyste si utřeli stále ospalé oči. Krajina za oknem autobusu, pro mnohé možná monotónní - Rudé moře vpravo, poušť s kopci vlevo - pro mě jako stvořená k přípravě na překročení prahu prvního kláštera.

Svatý. Anthony byla naše první zastávka. Jen kilometr před branou se na obzoru objevily dvě věže s kříži a za pár minut nás měl přivítat přítel - otec Rawis. Poučená zkušenostmi jsem si i přes vysokou teplotu dala na ramena šátek a šaty po kotníky. Jinak mniši představí „uvítací balíček“ v podobě Abei po kotníky. Smáli jsme se, že vypadají jako nemocniční pyžama, ale to neodradilo dvě dívky od toho, aby si do zavazadla nedaly topy s dlouhým rukávem a kalhoty.

Od samého začátku vidím to okouzlení v očích svých přátel. Nádherná olivová zahrada, bledě žluté stěny obklopující klášter a otec Rawie, který začal naši cestu namalováním obrazu Marie na ruce dívek. Pomáháme staršímu otci v provázení - zpočátku kolem zdí klášterů, které byly před 100 lety zavřeny a brány zazděné. Návštěvníci a potraviny byli taháni dovnitř s provazy a košíky, protože se báli vyplenění chrámu beduíny a dalšími nepřátelskými egyptskými Kopty.

Další hodinu a půl jsme vedeni k pevnosti, kostelu s ostatky sv. Anthony, kde nás otec Rawis požehnal a pomazal oleji. V tlustých zdech chrámu je příjemně chladno, všude jsou cítit oleje. Na kobercích, po kterých chodíme bosi, zbyly palmové listy po liturgii. Jsou úplně jiné než naše polské palas - krásně zdobené a barevné. Otec Rawis dal každému z nás takový list.

Pokračujeme v cestě klášterem úzkými uličkami a klademe otci spoustu otázek o životě mnichů, historii, rituálech, které jsou podobné těm, které známe z katolické církve. Legenda o sv. Antony, o kterém nám vyprávěl náš otec v jídelně starých mnichů, kde jsou stůl a lavice vyrobeny ze skály, dělá na všechny velký dojem. Světec prodal svůj majetek a žil ve skalní jeskyni, kde strávil asi 80 let v modlitbách.

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

Vzhledem k věku mého otce jsme vyjeli autem 300 metrů do svahu k místu, kde začala historie kláštera. Před námi jsme viděli schody, vinoucí se vysoko do skalnatého kopce, až k jeskyni sv. Anthony. A zde se část skupiny rozhodla odpočívat v nové kapli vytesané do skály. My jsme se naopak rozhodli zdolat 1153 nebo 1152 schodů ve vedru se šátky na hlavě a lahvemi vody v rukou, které už byly poloprázdné.  

Otec každého z nás požádal, abychom na malé kousky papíru napsali svá přání nebo něco, za co bychom jim chtěli poděkovat. Karty musely být odneseny do jeskyně.

V půlce cesty jsme spustili oči ze schodů. Před námi se objevila úžasná krajina hor. Pohled nám dodal sílu. V půlce cesty a budeme výš - na vyhlídkové plošině. Cestou míjíme pár poutníků, kteří nás srdečně zdraví a utěšují. Po příjezdu jsme nenašli stín, který jsme chtěli, slunce se zastavilo na svém zenitu. Rozhodli jsme se okamžitě vstoupit do jeskyně velmi úzkou štěrbinou ve skále. V krátké 10metrové chodbě byla úplná tma. Osvětlovaly nás blesky fotoaparátů a telefonů. O pár metrů dál další záblesk fotoaparátu a spatřili jsme malé schodiště vedoucí metr a půl dolů. K našemu překvapení jsme viděli malý oltář s obrazem sv. Antonína. Přísný, skromný, dokonale se hodil k příběhu vyprávěnému mnichem o životě sv. Antonína v asketismu. Kouzelné, klidné místo. Náš výšlap nahoru už byl irelevantní. Mlčky jsme vytáhli své karty, každý vtiskl svou do štěrbiny hrotu šípu, jako to dělali naši předchůdci. Strávili jsme ještě pár minut v soustředění a tichu v jeskyni, než jsme se rozhodli vrátit stejnou cestou. Byla to výzva pro nás všechny.  

Až do dneška po vzoru sv. Anthony, v horách je několik mnichů. Jednou týdně navštěvují klášter, aby se zúčastnili nedělní liturgie a vzali si s sebou potraviny.  

Spokojeni sbíráme skupinu a vyrážíme do dalšího kláštera. Čeká nás 60 kilometrů. Cestou potkáváme poutníky z Holandska, kteří se s beduínským průvodcem rozhodli projít hory – asi 14 kilometrů k dalšímu klášteru sv. Pavel. Přejeme hodně štěstí a povídáme si o tom, že 1153 nebo možná 1152 schodů je jen malá část cesty, kterou musí Holanďané překonat. Cestou zastavujeme na velkém parkovišti, kde je několik restaurací. Narychlo obědváme, na návštěvu dalšího kláštera máme jen dvě a půl hodiny. Pro návštěvníky je otevřena do 16:30.

Když se tam dostanu, ptám se na otce mého přítele. Rychle ho nacházíme v poutnickém domě, kde po pár minutách pijeme studený krk a oblékáme dlouhé šaty. Otec se ptá na přátele, účel naší návštěvy a po pár minutách ve stínu zdí kláštera sv. Pavle, posloucháme historii místa. Klášter je více strohý, autentický, s jasnými stopami historie místa. Mlýn, dřevěné čluny, ve kterých mniši ještě 60 let lovili s velbloudy do Rudého moře (14 kilometrů), nese jasné známky používání. Poslouchal úžasný příběh o sv. Paul, jdeme dolů k další jeskyni, kde je stejně jako sv. Antonia, sv. Paweł strávil většinu svého života. Krásné fresky z doby před několika staletími zobrazují příběh sv. Pavel. Také obrazy spojující kultury a náboženství upoutají naši pozornost. Způsob, jakým nás otec vede ulicemi kláštera a vypráví o životě mnichů v minulosti a dnes, se mě i mých přátel znovu dotýká. Vede s námi dialog plný zvědavosti a zvědavosti, povídáme si o tradicích, náboženství, rituálech, palmách, vánočním stromku a pokrmech na velikonočním stole. Je tam hodně smíchu. Otec nám ukazuje snímky pořízené před 100 lety slavným americkým fotografem, který dokumentoval život mnichů. Můžeme tam vidět místa, nyní určená pro návštěvníky a v minulosti místa každodenního využití - jídelna, tvrz, pramen vytékající ze skal. Mniši na fotografiích jsou oblečení jako současníci – v černých sutanách a kápích s kříži na hlavě. Tento prvek zůstal nezměněn.

Jdeme směrem k olivové zahradě. Otcové dodnes vyrábějí zavařeniny. Náš zrak však upoutá palma se třemi větvemi. Vypadá to jako kříž. Otce se na ni hned ptáme. Odpovídá, že je v zahradě 30 let a její větve symbolizují Nejsvětější Trojici.

Děláme pár fotek a jdeme si odpočinout zpět do poutnického domu. Dívky se svlékají, loučíme se s průvodkyní, děkujeme za občerstvení a oleje, které jsme dostali jako dárek a vyrážíme na cestu zpět do Hurghady.

Teprve teď máme čas si o cestě popovídat a vyměnit si komentáře. Na tvářích svých přátel vidím spokojenost a únavu. Jsou ohromeni. Nemysleli si, že v Egyptě jsou tak krásná místa – poklidná, bez tisíců turistů, kde nikoho netrápí, nesnaží se prodat své zboží a vytáhnout pár dolarů z kapes.

Historie a úžasné krajiny jim jistě zůstanou dlouho v paměti. A jsem si jistý, že se tam znovu vrátím. jako obvykle se zvědavostí a novými otázkami na mnichy.

text: Ewelina Siwek, exkluzivně pro Egypt